https://halada-poradenska-a-skolici-cinnost.cms.webnode.cz/clanky

Články a rozhovory


KOMUNIKACE DĚTÍ A MLÁDEŽE V 21. STOLETÍ

Zdroje:
časopis Téma č.49/2024; M. Spitzer – Digitální demence, 2014; J. Haidt – Úzkostlivá generace, 2024,
M. Herman – Najděte si svého marťana, 2008; To tajemství je pevný pár (2024)

Život ve virtuálním světě, prostředí možných i nemožných situací a velké anonymity, povrchní a zjednodušené a často i zkreslené názory na svět a řešení problémů, nižší vůle překonávat skutečné životní překážky, náznaky degenerace mozkových schopností.

To jsou dnes často zmiňované problémy, které vnímáme v současné populaci. A s tím vším souvisí velký úbytek schopnosti empatie části dětí a mladých lidí, ztráta nebo pokroucení lidských hodnot, nefungující rodiny.

Kde jsou příčiny uvedeného stavu, jehož výsledkem je u dětí a mladých lidí omezená komunikační schopnost (jejich osobní komunikace bývá čím dál více slovně chudá a jednoduchá, často vyšperkovaná vatou typu "jako" a "jakoby" nebo výrazy ke vzájemnému oslovování ze zvířecí říše nebo pojmenovávající intimní části lidského těla).

Jednou z možných příčin úpadku zdravé komunikace je v poslední době často zmiňovaná hypotéza o škodlivosti nadměrného učívání mobilních zařízení. Mnohahodinový denní čas strávený na sociálních sítích, neustálé lajkování a hlídání "dění" v mobilu může vést ke snižování intelektu člověka, zhoršování paměti, jeho smyslů, tělesné kondice a nárůstu úzkostných poruch a depresí. To vše již před více jak deseti lety zmiňoval Manfred Spitzer ve své knize "Digitální demence". Ve svých pozorováních vycházel z nejrůznějších výzkumů užívání digitálních technologiích a dospěl jednoznačně k těmto výsledkům: Nadužívání těchto technologií vede ke snížené činnosti mozku, tzn. nižší schopnosti myšlení i rozhodování, horší paměti, neschopnosti delší dobu udržet pozornost.

Všechny výše zmiňované indicie mají negativní dopad na emoční vývoj a chování dětí a mladistvých. Trendem společnosti nejen u nás, ale i ve světě, je konzumní styl života, vysoká míra liberalizace (všichni máme jen práva a žádné povinnosti), přenášení zodpovědnosti výchovy dětí z rodičů na školu a vinu za protispolečenské přestupky dětí a mládeže pak samozřejmě přesouvat na školu.

Vraťme se však k tématu komunikace. V osobní komunikaci, v níž je jedním ze základních momentů oční kontakt, fungují stále většinově zažitá pravidla (i když se objevují stále častěji komunikační fauly, lež a přetvářka). Významnou roli v osobních setkáních hraje i neverbální komunikace (řeč těla) a v přímé komunikaci pak zejména objektivní ověřitelné argumenty. V komunikaci face to face se převážně stále držíme pravidel zdvořilosti, nedovolíme si to, co je problémem sociálních sítí (vulgarita v anonymitě).

Profesor MUDr. Cyril Höschl, DrSc. říká, že jednou z hlavních příčin psychických poruch dětí a mládeže je razantní proměna životních podmínek. Ať už se jedná od odkládání rodičovství na daleko pozdější dobu (posun přibližně o 20 let), což může mít dalekosáhlé biologické důsledky – například podezření lékařů na zvýšený výskyt autismu (zatím nepodložený výzkumy). Nebo jiný způsob života dnešní mladé generace: volný čas je u velké části věnován hrám na počítači/mobilu, sociálním sítím a obecně zábavě ve virtuálním prostředí oproti dřívějšímu "lítání" venku, honění se za mičudou, dobrodružným hrám a výletům.

PhDr. Marek Herman ve svých knihách "Najděte si svého marťana" nebo "To tajemství je pevný pár" poukazuje na další problém: Postupná ztráta důležité mužská role a zvyšující se role žen-matek, které se čím dál tím častěji musí dokázat obejít bez mužské podpory, vyvolává nepřirozený a nevyrovnaný vývoj dětí (navíc často s úplně chybějící role otce). Autorovo výstižné vyjádření o matce jako nositelce množství lásky a něhy a otci jako garanta mantinelů a pravidel, které ještě v minulém století dost výrazně platilo, by mělo být dnes zlatým pravidlem příliš bezbřehé výchovy v rodinách.

Podívejme se, jak velká část rodičů (zejména matek) komunikuje od malička s dítětem. Matka tlačí kočárek, dítě má otevřené oči a dívá se na ni, ale matka živě s někým dlouho telefonuje. A když děťátko pláče, často mu již v útlém věku strčí do ruky mobil nebo tablet. A je klid. Místo čtení pohádky tablet nebo televize. Místo hraní s dítětem mluvící hračky, tablet, mobil, televize. V 6 letech pak dítě špatně artikuluje a má několik vad řeči. Počet takových dětí každoročně stoupá. Zeptejte se učitelek v mateřské škole nebo učitelek v 1. třídách základních škol.

Vše výše uvedené úzce souvisí s úrovní nejen komunikace ale obecně s chováním lidí navzájem. Vinu na tom mají, samozřejmě určitá schémata a vzory společnosti. Stačí se podívat na úroveň jednání naší poslanecké sněmovny nebo některá nemorální rozhodnutí vrcholných představitelů politiky.

Všechny politické strany mají ve svých volebních programech podporu rodiny a školství. To mělo již v roce 2005 dosáhnout 6 % HDP na vzdělávání, což, bohužel, ani v roce 2024 není zdaleka naplněno.
A dále: Podpora rodiny. Jak to vnímáme? Přidat na přídavcích na děti nebo přidat peníze matkám samoživitelkám? Peníze zdaleka výše zmiňovaný problém nevyřeší. Náš stát to však, bohužel, jinak neumí. V občanském zákoníku v obsáhlé části rodinné právo je mj. uvedeno, že rodiče zodpovídají za tělesný, duševní a mravní rozvoj svého dítěte. Tahle zákonná povinnost ale není nijak vymahatelná, takže se řeší jen otřesné případy, kdy děti opravdu strádají a je jim fyzicky ubližováno.
A když se podíváme na základní složení mozku a spojíme si jej s pyramidou potřeb, zjistíme, že děti z takových rodin, v nichž nezažívají lásku, něhu a podporu, se vlastně jen svým způsobem brání (aktivace nejstarší části mozku – mozkového kmene, který zajišťuje ochranu proti nebezpečí).

Ale abych přinesl i pozitivní myšlenku do problematiky komunikace, musím říci, že při setkávání s některými mladými učiteli, s velkou částí studentů vysokých škol, částí ředitelů základních škol a dalšími posluchači na mých přednáškách, jsem mile překvapen vyspělou komunikací, sečtělostí, schopností věcné argumentace i kultivovaností projevu.

Pokrokoví učitelé ve školách využívají k rozvoji komunikačních dovedností a schopností správné argumentace metodu kritického myšlení. Jedná se hlavně o porozumění čtenému textu, diskusi k rozvoji myšlení žáků a jejich potřebě se vzdělávat. Žáci se učí tvořivému přístupu k různým problémům a životním situacím, učí se respektovat jeden druhého včetně názorových neshod a vzájemně spolupracují.

A četba knížek je poslední z mých argumentů, jak zlepšit úroveň vyjadřování, myšlení i argumentace. Knih je nepřeberné množství. A hodně z nich zajímavých i poučných. I tady se, zejména ve školách, stav trochu zlepšil.

Osobně bych si přál, aby naši politici přemýšleli ne o svých platech, ale o způsobech, jak pomoci mladým rodinám, jak posílit psychickou odolnost dětí a mládeže, jak zlepšit wellbeing ve školách. Měli by řešit důležitost výchovy v rodinách a zodpovědnost rodičů. Měli by se v tomto ohledu inspirovat například v severských zemích Evropy. Měli by se opravdově zajímat o to, proč v našem školství chybějí učitelé (a ne za každou cenu ušetřit pár korun na slučování škol, převádění nepedagogů pod zřizovatele a jiné výmysly).
Měli by nastavit opravdový, čitelný a jasný program vzdělávání. Tím myslím vrátit do školského zákona paragraf o Národním programu vzdělávání, který by si nemohla každá vláda přizpůsobovat a měnit po svém. Myslím tím také obsah vzdělávání a jeho jednoduchost, přehlednost a neroztříštěnost.

Přál bych si, abychom se v roce 2025 dokázali skutečně domluvit na prioritách, byli k sobě více vstřícní, více si důvěřovali, komunikovali tvořivě s jediným cílem: naše děti, rodiny a školy pozitivně posunout vpřed.

                                                                                               František Halada


POMŮŽE ŠKOLÁM A JEJICH ZAMĚSTNANCŮM STÁVKA?

Naše školy dnes sklízejí plody nekoncepčnosti vzdělávací politiky a jejích neustálých změn. Ředitelé i učitelé jsou ti, kteří nesou úroveň našeho národa dopředu. A investice do vzdělávání je, bohužel, dlouhodobě pouze proklamovanou realitou


Vzedmutí nesouhlasu a odporu formou stávky není však příliš šťastným krokem. Osobně považuji stávku za kontraproduktivní, protože formou nátlaku se nic smysluplného nevyřeší  a navíc  rodiče a veřejnost tenhle způsob protestu nepochopí, takže akce organizovaná panem Dobšíkem mine cíl.

Osobně si myslím, a potvrzuje to řada učitelů i vedení škol, že je průběžně třeba většího tlaku na poslance, doslovné citace schválených dokumentů vzdělávací politiky, velké odpolední nebo sobotní akce před úřadem vlády, vystupování v médiích s konkrétními kauzami ze škol apod. Je třeba v klidu dokázat, že schválená (a proklamovaná) vzdělávací politika s průměrným finančním vkladem
v poměru k HDP (alespoň 5%)  je jediná cesta ke zvýšení vzdělanosti našich občanů. A připomínky typu "nekvalitní učitelé, zastaralé metody výuky, mnoho nepotřebného učiva" apod. plánovitě, otevřeně, jasně a strukturovaně dlouhodobě řešit.

 A k tomu všemu patří i větší akceschopnosti asociací ve školství. Použiji heslo (kdysi jedna z pravicových politických stran) "klidná síla", a navíc profesionalitu, objektivní a pádné argumenty, důkladná znalost dokumentů vzdělávací politiky, omezení vlivu části neziskových organizací na rozhodování ve vzdělávání a mnoho dalšího. Závěry valných hromad (např. AŘZŠ) jsou jasným a přesvědčivým důkazem. Bohužel se s nimi dále dlouhodobě nepracuje, nejsou využívány k cílenému tlaku na zodpovědné poslance a senátory, ani k dlouhodobým a pravidelným cíleným jednáním na MŠMT. 

Co konkrétně školy a učitele trápí?

  • nekompetentnost většiny ministrů školství
  • chybějící národní program vzdělávání ve školském zákonu
  • nedodržování "náhradních" vzdělávacích dokumentů - např. Strategie 2030+
  • nejisté ukotvení a ztráta jistoty v učitelské práci
  • ztráta důvěry v ministerstvo školství
  • zvyšující se nedůvěra učitelů k činnosti některých školských asociací
  • nedůvěra učitelů k činnosti mnoha neziskových organizací
  • zvyšující se rozpor mezi slovy a činy vládních stran i samotného ministerstva školství
  • příliš časté a nekoncepční změny diktované shora
  • zvyšující se deprese žáků základních škol
  • růst počtu dětí s traumatem (vesměs pramenící ze života rodiny)
  • avizované změny nastavených finančních pravidel v oblasti financování škol -PHmax, inkluze 
  • poměrně časté a nekorektní mediální ataky na profesi učitelství
  • nedokonalé (často současným potřebám neodpovídající) vzdělávání budoucích učitelů na VŠ

Odpověď na otázku v nadpisu článku zní:
Ve svém důsledku stávka učitelů k řešení výše uvedených problémů v žádném případě nepomůže.



ZE STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY 2030+

Vzhledem k současnému dění v oblasti regionálního školství a rozčarování ředitelů i učitelů přikládám výpis některých kroků a záměrů vládní politiky vzdělávání přijaté před 2,5 lety pod názvem Strategie vzdělávání 2030+. 
Některá rozhodnutí a rétorika ministra školství z posledních týdnů začíná být ve stále větším rozporu s výše uvedeným dokumentem, který je závazný i pro vzdělávací politiku současné vlády a zejména MŠMT. Uvedené části jsou doslovnou citací z dokumentu:

PODPORA ŠKOL

  • Posílit financování v oblasti proměny obsahu, způsobů a hodnocení vzdělávání
  • Posílit financování v oblasti snižování nerovností
  • Posílit financování v oblasti podpory pedagogických pracovníků
  • Posílit financování v oblasti řízení vzdělávacího systému
  • Posílit informovanost, komunikaci a spolupráci mezi aktéry napříč všemi úrovněmi vzdělávání

Aby bylo možné všechny výše uvedené kroky realizovat, musíme poskytnout aktérům ve vzdělávání potřebnou podporu přímo v regionu, kde působí, a propojovat je. Budeme věnovat patřičnou pozornost a péči pedagogům a ředitelům, jakožto základnímu stavebnímu kameni každé školy, podporovat jejich počáteční i další vzdělávání a sdílení dobré praxe.

Strategie 2030+ má dva hlavní strategické cíle, které se zaměřují na proměnu obsahu vzdělávání (SC1) a na snižování sociálních nerovností ve vzdělávání (SC2). Tyto cíle se zaměřují na proměnu samotného vzdělávání, řešení nerovností, podporu pedagogů, zvýšení odborných kapacit, důvěry a vzájemné spolupráce a zajištění stabilního financování.

Část finanční a nefinanční podpory zacílíme specificky na posílení a zkvalitnění pedagogického sboru v zaostávajících regionech a ve školách s horšími výsledky. Školám, v nichž se koncentrují žáci ze znevýhodněného prostředí, poskytneme vyšší finanční a metodickou podporu, a to zejména pro zajištění financování podpůrných činností a programů.

Pro dosažení cílů této Strategie 2030+ je nutné, aby naše školy byly vedeny jako učící se organizace. Takové školy potřebují schopné ředitele a jejich kvalitní pedagogické vedení a dobře připravené a motivované učitele, kteří jsou v profesi spokojeni a dovedou vytvářet kvalitní a spravedlivé učební prostředí pro své žáky. Nezbytný je i dostatečný počet dalších pedagogických i nepedagogických pracovníků zajišťujících optimální a efektivní fungování školy.

Stabilizovat kvalitu práce učitelů a podpořit její zvyšování se ale nedaří. Dlouhodobě neadekvátní finanční ohodnocení, pomalu narůstající a dosud nedostatečná podpora práce učitele, rostoucí nároky na učitele, zvyšující se průměrný věk učitelů i jejich nedostatek na trhu práce ukazují, že pro české učitele jsou podmínky i požadavky jejich profese mimořádně náročné. Nezbytně nutnou a žádoucí podporu pedagogům je potřeba zajistit prostřednictvím širokého spektra opatření a konkrétních aktivit.

Učitelům a ředitelům musí být po celou dobu jejich kariéry včetně přípravy na výkon profese poskytována maximální podpora, aby mohli splňovat nároky kladené na učitelskou profesi v souvislosti s proměnou společnosti, globálními trendy i reformou v oblasti samotného vzdělávání.

Vzhledem ke kritickému nedostatku kvalifikovaných a kvalitně oborově připravených učitelů na trhu práce i ke stárnutí učitelské populace připravíme soubor opatření vedoucích k většímu zájmu žen i mužů o učitelskou profesi a další pedagogické pozice. Mezi hlavní nástroje bude patřit zkvalitňování výuky na pedagogických fakultách a významné propojení studia s praxí. Dále cílená kampaň mezi žáky a studenty rozhodujícími se o další vzdělávací cestě i mezi odborníky, kteří zvažují změnu profese. Jedním z nástrojů bude i růst prostředků na platy a vyšší podíl finančních prostředků do nadtarifních složek tak, aby ředitelé mohli zohlednit kvalitní práci pedagogů, a podpora benefitů. Úpravy budou provedeny zároveň prostřednictvím revize platového systému.

Zároveň bude ve školách kapacitně i odborně posílen další podpůrný personál včetně nepedagogického. Bude vytvořen minimální standard týmu vybraných specializovaných pozic . Definován bude u pozic školního psychologa, školního speciálního pedagoga a školního asistenta rozsah úvazků a náplň práce pro optimální podporu dětí, žáků a učitelů ve škole k zajištění pedagogicko-psychologické a speciálně pedagogické péče.

Zvýšení financování a zajištění jeho stability: Od 1. 1. 2020 vstoupila v účinnost reforma financování regionálního školství, jejímž cílem je zejména finančními nástroji podpořit prvky kvality ve vzdělávání a odstranit neefektivní a nerovnoměrné nakládání se státními prostředky.

Nezbytnou podmínkou pro naplnění uskutečnění vytyčených strategických cílů je navýšení financování vzdělávacího systému, měřeného jako podíl celkových výdajů na vzdělávání k HDP, a to až na úroveň průměru zemí OECD. Dalšími podmínkami je pak provedení změny struktury financování vzdělávacího systému, která bude směřovat k cílené podpoře strategických priorit a potřeb a k zajištění transparentnosti, stability a předvídatelnosti financování pro všechny úrovně řízení vzdělávacího systému. Provedena musí být rovněž revize platových systémů pedagogických i nepedagogických pracovníků ve školství. Ve snaze o vytvoření podmínek nutných pro kvalitní práci učitelů bude podpořeno posílení pedagogického leadershipu ředitelů škol a odpovídající navyšování mezd a platů učitelů jak ve vztahu k průměrné mzdě v národním hospodářství, tak ve vztahu k průměrnému platu vysokoškolsky vzdělaných osob.

Ve snaze o vytvoření podmínek nutných pro kvalitní práci školy bude finančně podpořena nepedagogická práce škol a zajištěno zavedení tzv. středního článku podpory, který poskytne školám zejména metodickou, administrativní a právní pomoc. Současně budou podpořeny další nástroje pro snížení nepedagogické zátěže škol, jako je nižší míra vykazovacích povinností v návaznosti na provedenou analýzu aktuálního stavu či vytvoření Resortního informačního systému (RIS), který mj. umožní propojení a sdílení dat.

Efektivní implementace Strategie 2030+

  • trvalá politická podpora
  • schopnost hledat v dialogu optimální řešení
  • strukturovaný implementační proces
  • dostatečné zdroje
  • efektivní koordinace
  • stabilita podmínek

Karty klíčových opatření zahrnují popis následujících oblastí:

  • účel klíčového opatření a cílů jeho implementace;
  • konkrétní aktivity k plnění klíčového opatření;
  • gesční spolu/odpovědnost dalších resortů či organizací (tam kde není uvedena, platí že gesční odpovědnost má MŠMT);
  • harmonogram plnění jednotlivých aktivit;
  • finanční zajištění realizace jednotlivých aktivit;
  • výstupy konkrétních aktivit

Jedním ze základních nástrojů k monitoringu a evaluaci rizik je tzv. registr rizik. Ten bude v průběhu implementace aktualizován a osoby zodpovědné za jeho vedení budou dohlížet na plnění navržených opatření.
                                                                                                                                                           
10.10.2023




CO SE DĚJE V NAŠEM ŠKOLSTVÍ?

Střídání ministrů jak na běžícím pásu. Výkřiky a momentální nápady z ministerské židle. Chaotické a neuspořádané informace směrem k učitelům. Množství nápadů do připravované novely zákona o pedagogických pracovnících. Rozjetá a zabrzděná revize RVP ZV. Slibované navýšení financí do školství. Poradci ministra, kteří v praxi základní školy téměř nepobyli. Atd., atd......

Pracoval jsem v domě dětí jako vychovatel, učil jsem na městské i vesnické základce, později na dvou školách řediteloval. Zažil zavádění a rušení množin, zelenou knihu osnov po roce 1990, úžasné myšlenky Bílé knihy (které se, bohužel, velmi málo a pomalu realizovaly - a ne všechny), vznik RVP a hromadnou (někdy dost nesystematickou) tvorbu ŠVP a jejich nepochopení částí učitelů i ředitelů. 

A na druhé straně nadšení těch pedagogů, kteří změny vnímali jako skutečnou příležitost ke zlepšení práce českých škol, změně klimatu ve školách, nastavení lepších podmínek v celém vzdělávacím systému. 

Říká se, že český učitel je konzervativní. Otázkou je, do jaké míry je konzervatismus brzdou a do jaké míry obranou proti neuváženým změnám a modernistickým výkřikům. Velmi pozitivní myšlenky a pojetí vzdělávání v 21. století nemůže, samozřejmě, kopírovat stav před 50 (i více) lety. Po Sametové revoluci byla nastartovaná chuť lidí posunout české školy dopředu postupně otupena. Politické podmínky po roce 1990 nebyly pro rozvoj (třeba implementaci myšlenek Bílé knihy) úplně příznivé. Ve funkci ministra školství se za 30 let vystřídalo velké množství lidí (27?), nepodařilo se zvýšit procento HDP výdajů na školství (zůstává stále cca 4 %, státy EU se pohybují okolo 6 %).
Realizace plánovaných změn v průběhu času postrádala systém, chybělo téměř úplně jakékoli strategické řízení plánované změny včetně hodnocení spravedlivosti systému vzdělávání. 

Dnešním zásadním tématem pak je ne přesně určený obsah učiva, ale zejména to, jak učit, aby současná i budoucí generace obstála v rychle se rozvíjejícím světě, aby se nestala jen konzumentem výdobytků, jimž vůbec nerozumí a jež tvoří malá skupina vysoce vzdělaných lidí.  Jedná se o přesun od oborových znalostí ke kompetencím. Jedná se o schopnost uchopit současný svět a rozumět mu. Jedná se orientaci v množství informací, o vytvoření strukturovaného systému propojeného s digitálními kompetencemi. 

To vše pak propojené s porozuměním a chápáním škol a jejich ředitelů a učitelů ve smyslu zážitkové pedagogiky, wellbeingu, zachování pozitivních hodnot (výchova k samostatnosti, respektování pravidel, rovnováha práv a povinností, zachování důležitých životních rituálů, ...), vědomí důležitosti vzdělávání (které vnímáme jako potřebné pro život) a jeho autenticity.

Takže, co se vlastně dnes děje? Ano, je to hodně věcí nebo akcí, myšlenek, výkřiků, výmluv, slibů, nedokončených změn, konferencí, případových studií, ..... A na všem se podílejí ti, co chtějí něco posunout dopředu. Jako kdysi myšlenky Bílé knihy. Ale ouha:
- změnil se ministr,
- ze školského zákona byl vygumován strašně důležitý paragraf 3: 
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zpracovává Národní program vzdělávání, projednává jej s vybranými odborníky z vědy a praxe, s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji a předkládá jej vládě k projednání. Vláda předkládá Národní program vzdělávání Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ke schválení. Národní program vzdělávání rozpracovává cíle vzdělávání stanovené tímto zákonem a vymezuje hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů."

- nebyly schváleny Hlavní směry RVP ZV, v pracovních skupinách převažují akademici a teoretici,
- neplní se volební sliby v oblasti financování škol (ONIV, 130% průměrných platů ČR),
- mění se některé cíle ze Strategie 2030+ (alespoň tenhle dokument nastavuje nějaký systém),
- školy dostávají pozdě informace (napřed je čtou v médiích, pak ministerstvo dementuje nebo
   upřesňuje,...).

Ale abych nebyl negativní: Sílí učitelský hlas. I na ministerstvech se ozývají osvícení lidé. Asociace ve školství vnímají věci reálně a snaží se běh událostí ovlivnit ku prospěchu škol a jejich dětí, žáků a studentů. Objevila se myšlenka wellbeingu pro zlepšení klimatu, fyzického a duševního zdraví, sociálních podmínek ve školách (to neznamená něco zavádět, ale umět ve školách žít a vytvořit takové podmínky, aby se těšili na vzdělávací proces nejen žáci, ale i učitelé a ředitelé). Vznikla a začíná se realizovat myšlenka tzv. středního článku (dočasný pracovní název), který uleví ředitelům z množství administrativy, byrokracie tak, aby se mohli skutečně věnovat pedagogickému leadershipu.

Děje se tedy toho poměrně HODNĚ (a to jsem zdaleka nevyčerpal všechno dění). Věřme, že se tentokrát podaří prorazit dopředu. Bez pochopení, přesvědčení a chuti učitelů a ředitelů to ale nepůjde. Takže stavme na nich, protože budoucnost našich škol a nové trendy by měly umožnit žákům a studentům volit mezi různými vzdělávacími cestami a programy podle jejich schopností, zájmů i cílů. Už dnes mnohé školy zapojují žáky do plánování a hodnocení jejich učení, využívají digitální technologie pro podporu personalizovaného učení a rozvíjejí dovednosti potřebné pro dnešní i budoucí život jako je kritické myšlení, spolupráce a kreativita. A bez nadšených, schopných a zapálených učitelů to fakt nepůjde. 

Jsem velice rád, když na sociálních sítích čtu příběhy a vyprávění takových pedagogů. S některými z nich se i osobně znám. A jsem přesvědčen, že jejich řady houstnou.

Držím našemu školství pěsti.
                                                                                                                                   leden 2023



PROČ SE VZDÁVÁM SVÉ ÚČASTI NA DALŠÍM PODÍLU PRACÍ  V REVIZÍCH RVP ZV

20. 3. 2023

Za AŘZŠ jsem byl  na konci roku 2020 nominován do Expertního panelu MŠMT pro tvorbu Hlavních směrů revize RVP ZV. Roční poctivá práce vedla postupně k vytvoření dokumentu HLAVNÍ SMĚRY REVIZE RVP ZV.  Bohužel po další změně ministra školství leží tento dokument již téměř rok na MŠMT a činnosti kolem osudu samotného dokumentu, ale hlavně reálné práce na faktické přípravě revize jsou značně chaotické.

Mé hlavní důvody vzdání se podílu na dalších pracích:

  • Nejsou schváleny HS revize RVP ZV (mělo být v červenci 2022).
  • Neschválené HS leží na MŠMT a je informační chaos v tom, co se děje nebo bude dít?
  • Obrovské zpoždění a nejasnosti znamenají nejistotu škol a velké obavy z nekompetentnosti.
  • Nejsou jasné vazby implementace RVP na šablony EU zjednodušeného vykazování J.A.K.
  • Nejsou jasné klíčové kompetence (v EP jsme zachovali 8 KK uznávaných ve světě, najednou jsou 4 KK?).
  • Chybí konkrétní a čitelné zpracování oblastí (předmětů), to je to, co nejvíc zajímá školy.
  • Složení pracovních skupin je zastoupeno v největší míře akademiky a vědci, je zde málo lidí z praxe a celkově vnímám nevyváženost oborových zaměření jednotlivých členů.
  • Do revize mluví množství lidí, kteří zde na začátku vůbec nebyli, a kteří vždy vnášeli do systému školství spíš chaos a destrukci (W,S).
  • S neustálým posouváním termínu, neschválením HS , příchodem nekompetentních osob vzniká obrovská nedůvěra vůči celému procesu.


UN leden 2023

JAK NA WELLBEING V ZÁKLADNÍ ŠKOLE?

Často se dnes ve školách již setkáváme s pojmem wellbeing. Názory, že se jedná zase o nějakou novinku, se však zcela nezakládají na pravdě. Jedná se pouze o komplexnější pojetí toho, co mnohé školy již řadu let realizují.

Na začátku si vysvětlíme, co pojem wellbeing znamená:

Wellbeing je stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život.

Výzkum, který byl proveden před dvěma lety agenturou STEM mezi částí ředitelů základních škol, jednoznačně dokázal, že více jak polovina vedení škol principy wellbeingu uznává a část z nich je ve svých školách realizuje. Více jak 40 % dotázaných ředitelů uznává, že realizace principů wellbeingu ve škole má pozitivní vliv na výsledky učení žáků. Jedná se zejména o žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí, kteří tak mohou realizovat svoje vzdělávání, pokud sami mají zájem, a škola je může snáze motivovat.

A poslední poznámka k teorii wellbeingu. Nejedná se jenom o často argumentovanou pohodu, ale o komplexní přístup ke klimatu ve škole tak, aby se všichni účastníci vzdělávání cítili bezpečně, aby se těšili na svou práci - učení, které pak může být daleko efektivnější, aby vnímali vzdělávání ne jako stres, ale příležitost ke spokojené práci a dosažení úspěchu. Velká část škol hodnotí pravidelně svou vlastní práci, pracují v nich skvělé komunikující a vzdělávající se týmy, sdílí své know-how, pracují na zlepšování svého klima a dělají maximum pro to, aby vzdělávací proces všechny maximálně zajímal.

A jak tedy na wellbeing ve vlastní škole? Kde, jak a čím začít?

Pokusím se zde nastínit některé z možností. Něco škola již realizuje, něco ne. Něco se bude líbit, s něčím leckterý ředitel nebude souhlasit. Nicméně jedná se o možnosti. Realizace wellbeingu na každé škole tak může probíhat jinak. Garantem změn je jednoznačně a vždy ředitel školy. Cílem je naplnění všech výše uvedených oblastí wellbeingu.

  • Analýza situace ve škole formou SWOT analýzy, anonymním zpracováním a vyhodnocením dotazníku KULTURA ŠKOLY. (lépe realizaci zajistit externím zdrojem).
  • Zpracovat nebo aktualizovat STRATEGICKÝ PLÁN školy (nebo koncepci školy).
  • Seznámit se s problematikou DIGITÁLNÍHO WELLBEINGU a nastavit ve škole pravidla jeho realizace. Škola by měla využívat jednotnou digitální platformu (ekosystém) na podporu personalizované výuky, komunikace a spolupráce.
  • Vyhodnotit hospitační činnost za poslední 1-2 roky a přijmout strategická opatření
    k další MODERNIZACI VÝUKY.
  • Sjednotit u všech učitelů HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ učení žáků (IS školy).
  • Vyhodnotit naplňování ŠVP, zjistit, zda se pouze "neproučují" učebnice mimo nastavení ŠVP, omezit množství mechanické práce žáků (množství pracovních sešitů), dát větší prostor KOMUNIKACI SE ŽÁKY ve vyučovacích hodinách, zavádět prvky formativního hodnocení, mapy učebního pokroku apod.
  • Vyhodnotit kvalitu MATERIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ ŠKOLY a jejího okolí a přijmout kroky ke zlepšení.
  • Vytvářet prostředí DŮVĚRY mezi všemi účastníky vzdělávacího procesu. Posilovat vzájemnou spolupráci, partnerství, respekt a sdílení uvnitř i vně školy a vytvářet tak pozitivní klima (otevřenost, osobní setkávání, konstruktivní řešení situací).
  • Začlenit podporu wellbeingu do ŠKOLNÍHO ŘÁDU, do vnitřních směrnic (pracovního řádu, hodnocení zaměstnanců, ...) a pravidelně vyhodnocovat účinnost opatření zaměřených na jeho podporu.
  • Zapojit do realizace wellbeingových prvků ŽÁKOVSKÝ PARLAMENT-nebo jej vytvořit, aktivizovat).


Zjednodušeně řečeno                          

KDYŽ SE RÁNO TĚŠÍM

Zdroje a odkazy

https://partnerstvi2030.cz/tesime-se-do-skoly/ 
https://partnerstvi2030.cz/oblasti-podpory-wellbeingu/ 
https://digitalniwellbeing.skav.cz/ 



UN říjen 2022

POVINNÁ ŠKOLNÍ DOCHÁZKA NEBO POVINNÉ VZDĚLÁVÁNÍ aneb která forma školní docházky je v ČR pro 21. století vhodnější?

Podle Listiny základních práv a svobod a platných zákonů České republiky v oblasti vzdělávání (zejména zákon č.561/2004 Sb.- školský zákon) je stanovena od 6 let (resp. již od 5 let - tzn. poslední rok mateřské školy) povinná školní docházka, která byla zavedena již Marií Terezií dne 6. prosince 1774, to je téměř před 250 lety.

Povinnou školní docházku má uzákoněnou většina evropských zemí. Řada z nich však systém vzdělávání změnila, nebo postupně mění a modernizuje. Jedním z takových přístupů ke vzdělávání 21. století je povinné vzdělávání, tedy nikoli povinná docházka. Jde zejména o severské země Dánsko, Finsko, Švédsko, ale například i o Francii, Lucembursko, Velkou Británii, Slovinsko, Portugalsko nebo třeba Izrael. V těchto zemích je stanovena povinnost vzdělávání (ne docházky) a zcela legálně umožněna alternativa individuálního vzdělávání podle rozhodnutí rodičů.

Rezoluce Valného shromáždění OSN z prosince 1966 a následné aktualizace včetně Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanovují právo na bezplatné vzdělání, píše se zde dokonce o svobodě vzdělání, ale nikde se nehovoří o povinné docházce do školy.

Co říká terminologie
Povinné vzdělávání určuje dobu vzdělávání dítěte, která je vyžadována od všech a je stanovena vládou. Povinná školní docházka znamená, že rodiče jsou povinni posílat své dítě do školy od 6 do 15 let jeho věku. Za porušení této povinnosti mohou být sankcionováni.

Také česká legislativa umožňuje individuální vzdělávání (§ 40 školského zákona jako jiný způsob plnění povinné školní docházky). V § 41 je pak stanoveno: "O povolení individuálního vzdělávání žáka rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky na základě písemné žádosti zákonných zástupců žáka."Žádost musí obsahovat splnění dvanácti podmínek včetně vyšetření žáka ve školském poradenském zařízení, popisu zajištěných materiálních a personálních podmínek apod.

Pro zajímavost uvádím zdroj Eurydice (Fakta a čísla) o povinném vzdělávání v Evropě z let 2019-20 
https://www.dzs.cz/sites/default/files/20211/Povinn%C3%A9_vzd%C4%9Bl%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD_v_evrop%C4%9B.pdf 

Naskýtá se otázka, proč vlády některých zemí trvají na několikasetletých tradicích v oblasti vzdělávání, když doba, její potřebné znalosti, kompetence a množství informací jsou úplně jinde než v například v době průmyslové revoluce.
Odpovědí může být velké množství argumentů počínaje formami manipulace až po různé konspirační teorie.

Zatímco povinné vzdělávání je dnes ve většině moderních evropských zemí považováno za velmi důležité a potřebné, povinná školní docházka je vnímána často jako zastaralá, neefektivní a někdy i kontraproduktivní. 
Uvádím zde proto i odkaz na zajímavý článek Petera Graye Opravdu potřebujeme povinnou školní docházku: https://www.permaculturenews.org/2014/04/16/really-need-compulsory-schooling-interview-peter-gray/ .

Aspekty podporující povinné vzdělávání
  • Ve školách lze v daleko větší míře uplatňovat potenciál wellbeingu (fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní);· 
  • vládne zde větší klid, svoboda, tvůrčí atmosféra, tolerance a respekt, ale i samostatnost a zodpovědnost žáků;· 
  • povinné vzdělávání ve školách je založeno na daleko silnější roli a zodpovědnosti rodiny za vzdělávání dítěte, které je zakotveno v příslušných zákonech;· 
  • z pohledu učitelů a vedení škol jde o významný úbytek administrativy a vedlejších povinností;·
  • odpadá evidence omlouvání absence žáků, významně je sníženo množství hodnocení žáků (žáci mezi sebou nesoutěží);· 
  • ve školách pedagogové nedohlížejí (nedozorují) žáky na chodbách (za svou bezpečnost odpovídají sami žáci a jejich rodiče);· 
  • pokud chování žáka není v souladu s pravidly školy, může dojít k vyloučení žáka ze školy (zde opět plná odpovědnost rodičů).
Zásadní změna

Oproti povinné školní docházce tedy nese za vzdělávání a chování žáka plnou odpovědnost rodič. Je v jeho zájmu i v zájmu dítěte, aby povinné vzdělání proběhlo tak, že absolventi základních i vyšších škol se úspěšně dokážou zapojit do života. Charakteristikou výuky při povinném vzdělávání je pak zejména, že škola nepředává žákům hotové pravdy, téměř zde neexistuje frontální výuka nebo jakýkoli výklad. Žáci pracují často na řešení problémů, objevují, mají možnost volby zapojení do toho kterého předmětu nebo oblasti. Učí se přemýšlet a spolupracovat, nesoutěží. Učitel je skutečně průvodcem a rádcem a řídí celý proces vzdělávání ve své odbornosti. Na tomto místě však musím poznamenat, že povinné vzdělávání nemusí být automaticky lepší než některé státní či soukromé školy s povinnou docházkou v České republice. Našel bych řadu příkladů takových škol (včetně soukromých), které při stávající legislativě dokážou vzdělání pro žáky dělat zajímavě, tvůrčím způsobem, projektově, zkoumáním a bádáním, prožitkově apod. Bohužel, domnívám se, že takových škol zatím u nás není mnoho. 

Přes překážky

Hlavní překážku vnímám v oblasti politiky, zejména změny paradigmatu v oblasti náhledu na problematiku vzdělávání, přístupu k odpovědnosti lidí v naší zemi. Je třeba, aby si všichni uvědomovali svá práva a své povinnosti (a to i v oblasti vzdělávání). Začít musí naši politici a vrcholní představitelé státu.

Abych téma trochu odlehčil, přikládám zkrácený úryvek z knihy Marka Hermana Máma není služka, máma je dáma na téma domácího vzdělávaní:

"Vzpomínám si na domácí školu, kde si děti vařily marmeládu. Takže venku se sbíral angrešt, rybíz a maliny, a pak se všechno oplachovalo ve vodě a nakonec vařilo. A kluci a holky u toho běhali s vařečkami a olizovali se až za ušima. Debatilo se a zkoušelo, jestli do marmelády patří moučkový cukr nebo cukr krystal, hlídal se správný poměr, někdo míchal, někdo připravoval skleničky a myl nádobí. A museli se spolu na všem domluvit, rozdělit si práci a pak to museli udělat. A šlo jim to!

Další den měly děcka téma "den s marmeládou". Takže někdo kreslil, někdo maloval, někdo psal. A na návštěvu přišel děda malého Rosti a vyprávěl, jak za války nasekal hromadu dříví a jak dostal o maminky desetník a mohl si koupit rohlík, maminka mu ho ještě malinko namazala máslem a marmeládou. A já jsem s otevřenou pusou zíral, jak paní učitelka (maminka) zlehka propojila druhou světovou válku, míry a váhy a marmeládu jenom s tím, že pozvala dědu malého Rosti. Když vařili marmeládu, tak u toho vlastně "probírali" učivo (míry, váhy, bod varu, odhad).Druhý den si každý svoji skleničku marmelády pomaloval a pak si ji pyšně nesl domů. A děti všechno vyprávěly rodičům a měly u toho oči až navrch hlavy. 

To všechno se stalo kolem obyčejné marmelády. Věřili byste tomu? Hlídal někdo zvonění? Ne, proč by to dělal? Drtil někdo někoho, jestli umí vyjmenovat druhy ovoce? Ne, proč by to dělal? Naučily se děcka něco? Sakra, že jo. Protože to vaření marmelády není škola, ale samotný život: učily se domlouvat, potřebovaly spolupracovat."


Co řící závěrem?

Dnešní hektické školství prochází řadou změn, úprav a návrhů. Ze všeho nejdřív však potřebuje promyšlené kroky, které všechno zklidní a ukotví. Jsem přesvědčen, že důraz na přenos odpovědnosti za vzdělávání dětí z beder školy na rodiče by bylo prvním krokem uvědomění si toho, kdo by měl mít v první řadě eminentní zájem na vzdělávání dítěte. Druhým nezbytným krokem je proměna přípravy budoucích učitelů a ředitelů škol (příkladem mohou být realizované projekty Učitel naživo nebo Ředitel naživo).

Vše je o změně pohledu na celý systém vzdělávání u nás. Od revize RVP základního vzdělávání až po úhel pohledu na odlišnosti povinné školní docházky a povinného vzdělávání.

Myšlenka povinného vzdělávání není v rozporu s evropským právem. Je v rozporu pouze s českou legislativou a v blízké budoucnosti se pravděpodobně stane brzdou zamýšlených pozitivních změn českého vzdělávacího systému.

Pozn: Autor čerpal své informace z odborných článků, vyprávění kolegů, kteří navštívili řadu škol v severských zemích a ze své dlouholeté praxe ředitele základní školy.

 


UN únor 2022

BÍLÁ KNIHA A STRATEGIE 2030+

Změna je zákonitostí vývoje, a tak i české školství prochází od roku 1990 mnoha významnými změnami. V současné době, kdy se dlouhodobě připravují a diskutují velké revize RVP, je namístě se zamyslet nad dokumentem, který se snažil již před lety přinést do našeho vzdělávacího systému potřebný pozitivní směr.

Národní program rozvoje vzdělávání České republiky aneb Bílá kniha byl schválen vládou v únoru 2001. Je to tedy již 21 let a je dobré si připomenout, jakou sehrála Bílá kniha v českém vzdělávacím systému roli.

V hlavní roli Bílá kniha

Je třeba zdůraznit, že přes řadu nedostatků, jež dnes vnímáme, byl dokument významným a důležitým prvkem pozitivního vývoje v českém školství.

Na druhou stranu vidíme, že politické podmínky v tehdejší době nebyly pro implementaci myšlenek Bílé knihy úplně příznivé. Ve funkci ministra školství se vystřídalo velké množství lidí, nepodařilo se zvýšit procento HDP výdajů na školství (zůstávala stále cca 4 %, cíl byl 6 %). Samotný dokument pak postrádal konkretizaci cílů, chyběly indikátory a časová posloupnost navržených myšlenek. Realizace v průběhu času postrádala systém, chybělo téměř úplně jakékoli strategické řízení plánované změny včetně hodnocení spravedlivosti systému vzdělávání. V neposlední řadě se jednalo o nepřipravenost klíčových osob, tj. ředitelů škol a samotných učitelů na změnu (tzv. nové pojetí profese pedagoga: změna postoje k sobě samým, k žákům, k učivu i ke způsobům práce). Jednalo se o potřebu získání kvalitních uchazečů učitelského povolání, aby v novém pojetí profese obstáli. Podobně i ředitele škol se nepodařilo dlouhodobě předem a systematicky připravovat na stále náročnější roli manažera ve školství.


"V zásadě můžeme říct, že těžiště profesionálních kompetencí učitele se přesouvá, od CO učit ke KOHO učit a JAK učit, tedy od kompetencí oborově předmětových ke kompetencím pedagogickým a psychodidaktickým." (
V. Spilková; Profesní standard a klíčové kompetence učitele primární školy). Abychom si udělali představu, které myšlenky se v Bílé knize objevovaly, uvádím zde několik citací:
"Čím složitější je život společnosti, tím větší objem znalostí a dovedností si musí každý jednotlivý člověk osvojit, aby se v ní dokázal uplatnit. Čím větší je míra individuální svobody, tím víc záleží na osobní zralosti, odpovědnosti a tvořivosti každého občana. Čím více možností se člověku nabízí, tím víc záleží na jeho vlastních mravních a lidských kvalitách, aby si z nich dokázal dobře vybrat".

Nové pojetí kurikula nebylo založeno pouze na osvojování co největšího objemu faktů, ale "úlohou školy bude poskytnout systematickou a vyváženou strukturu základních pojmů a vztahů, které umožní zařazovat tyto informace do smysluplného kontextu vědění i životní praxe. Půjde o vyváženost poznatkového základu kurikula, rozvoje kompetencí i osvojování postojů a hodnot. Bude prohloubena vzájemná provázanost mezi cíli, obsahem vzdělávání a kompetencemi, důraz bude kladen na získání klíčových kompetencí."

Úkoly základní školy

V oblasti vlastní práce základních škol je kladen důraz na zlepšení kvality práce zejména 2. stupně, přičemž jsou oba stupně charakterizované s odlišným cílem. První stupeň základního vzdělávání uvádí jako hlavní cíl "získávání základních návyků a dovedností pro školní i mimoškolní práci, vytváření motivace k učení, osvojování základní gramotnosti jako nástroje dalšího úspěšného vzdělávání, postupné utváření uceleného náhledu žáka na svět (jeho postojů, hodnotových orientací a zájmů)."Cílem druhého stupně základního vzdělávání "je především poskytnout žákům co nejkvalitnější základ všeobecného vzdělání (vybavit je jasnými vztahy k základním lidským hodnotám a takovými všeobecnými vědomostmi a praktickými dovednostmi, které jim dovolí pokračovat v dalším stále specializovanějším vzdělávání)."

Dále Bílá kniha zdůrazňuje škodlivost selekce, a to zejména v rozdělování žáků již v hlavním proudu základního vzdělávání. Směřuje k omezování selekce (například postupným rušením šestiletých a osmiletých gymnázií)a změně práce se žáky s SVP, aby byl zabezpečen rovný přístup ke vzdělávání pro všechny děti.

Integrace tehdejšíma očima

"Stěžejní tendence v oblasti speciálního školství se prioritně týkají odstraňování segregovaného vzdělávání dětí se speciálními potřebami a jejich integrace do běžného vzdělávacího proudu se zachováním alternativní volby vzdělávací cesty těchto dětí. Integrace nemůže být masovou záležitostí, ale tam, kde si to rodiče přejí a škola dokáže zajistit podmínky a splnit kritéria, bude tento trend podporován. Předměty, které dítě zvládá (např. výchovy nebo praktické činnosti), se učí v rámci třídního kolektivu, ostatní individuálně nebo v malé skupině za pomoci speciálního pedagoga. Zvláštní školy budou citlivě transformovány na základní školy se speciálními vzdělávacími programy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kde budou i nadále vzdělávány děti s mentálním postižením a děti, které i z jiných důvodů nemohou uspět v běžné základní škole..."

("Selekci dětí považují sociologové za sociálně nespravedlivou, poněvadž se v ní více než skutečné intelektuální schopnosti odrážejí zvýhodnění daná vzdělanostní, ekonomickou a sociální pozicí rodiny, z níž děti pocházejí." )

Vliv státu

Na mnoha místech zmiňuje Bílá kniha vliv státu a řízení škol, např.: "Úlohou státu je především definovat pravidla hry (stanovit strategické cíle a celkový směr vývoje, vymezit kompetence jednotlivých účastníků), vytvářet odpovídající podmínky (především v oblasti ekonomické a v činnosti podpůrných systémů), založit hlavní mechanizmy nepřímého řízení (kurikulární politiky, evaluace, financování, podpory práce školy a učitele) a vyvíjet stálý tlak na dosažení společných cílů (s využitím nepřímých nástrojů jako je inovační financování či kariérový a platový systém). Úlohou centra bude především stanovit strategické cíle a hlavní principy, definovat pravidla hry, vytvářet odpovídající podmínky, založit hlavní mechanismy nepřímého řízení, monitorovat procesy, vybudovat komplexní systém evaluace na všech úrovních tak, aby byla zajištěna odpovídající úroveň vzdělávání. Důležitým pomocníkem a korektivem záměrů MŠMT bude ústřední orgán jmenovaný vládou - Národní rada pro vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů."

Námětů, cílů a nástrojů (mnohdy se v dokumentu zaměňují nebo prolínají) je v Bílé knize mnoho a zahrnují téměř celé spektrum vzdělávací problematiky. To, co je z hlediska dnešní doby velmi důležité, je digitalizace vzdělávání, která je v dokumentu sice nastíněna, ale nejsou uvedeny konkrétní cíle a kroky k realizaci.

Současné velké revize RVP zpracovávají ve svých "Hlavních směrech" správně a systematicky cíle vzdělávání, potřeby současné i budoucí (předvídatelné) doby, zabezpečují soulad se školským zákonem a stanovují hlavní principy realizace upravovaného RVP (viz https://velke-revize-zv.rvp.cz/).

Strategie 2030+

Základním východiskem změn je "Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030". Jde o takovou modernizaci vzdělávání, abychom obstáli v dynamickém a neustále se rozvíjejícím světě 21. století. Strategie má dva hlavní cíle:1. Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní a osobní život.2. Snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu dětí, žáků a studentů.

V mnohém konkretizuje myšlenky Bílé knihy, které se nepodařilo dříve realizovat, v mnohém pak jde dále a posunuje změnu do budoucnosti. Důležitým momentem je však existence strategického plánování, provázanost jednotlivých aktérů, poměrně velké zapojení nejen akademiků, ale lidí z praxe, zájmových i profesních sdružení a zejména velká provázanost s centrem - zejména ministerstvem školství. Nazval bych to společnou politickou vůlí a snahou o skutečný posun českého vzdělávacího systému vpřed.

Předpokladem je nejen vůle, ale stoupající počet zapálených a přesvědčených lidí, kteří vnímají nejen pozitivní myšlenky Bílé knihy, ale i význam Strategie 2030+, a chtějí se podílet na skutečné, nejen proklamované změně.

Hlavním článkem praktické realizace musí být ředitel školy. Člověk, který chápe nutnost změny, člověk s přehledem, manažerskými schopnostmi, s chutí učit se a předávat myšlenky, zkušenosti a nápady svým učitelům. Nezastupitelnou úlohu pak sehrává zřizovatel a Česká školní inspekce při výběru, motivaci a hodnocení ředitelů škol.

Partnerství 2030+

Nástrojem a prostředkem k realizaci cílů Strategie 2030+ a současné práci na revizi RVP je Partnerství 2030+, které propojuje všechny organizace a sdružení participující na změnách v českém školství. Hlavní činnost zajišťují dvě pracovní skupiny: střední článek řízení škol a wellbeing.

Střední článek má v první řadě pomoci samotným ředitelům škol v tzv. odbřemenění, tzn. zbavit je starosti o záležitosti materiálního charakteru (opravy budov, zajišťování prověrek bezpečnosti apod.), pomoct s administrativními agendami (správní řízení, ekonomika, projekty) a významně posílit jejich činnost zejména v oblasti pedagogického leadershipu.
Wellbeing, který již v zahraničí funguje řadu let, řeší pohodu a efektivní práci škol od ředitelů počínaje až po žáka a jeho rodiče. Nejdůležitější úlohu v realizaci wellbeingu hraje učitel, od jehož práce se odvíjí efektivní výsledky a výstupy učení, zdraví a radost žáků z práce ve škole (oblasti wellbeingu jsou fyzická, kognitivní, sociální, emoční a duchovní).

Příprava velké revize RVP

Od podzimu 2021 do února 2022 probíhaly konference a webináře k velkým revizím RVP. Ministerstvem školství je od loňského roku jmenován expertní panel RVP, jehož hlavním posláním je vytvořit "Hlavní směry velké revize RVP" a koordinovat, sjednocovat a diskutovat práci jednotlivých pracovních skupin. Hlavní směry budou zveřejněny v průběhu března a následně se začne zpracovávat vlastní obsah RVP ZV.
Důležité je, aby všichni ředitelé škol pochopili důležitost změny kurikula, byli přesvědčeni o nutnosti modernizace vzdělávání včetně změny stylu práce svých učitelů, sami se vzdělávali a aktivně se do celého procesu zapojili (prostřednictvím konferencí, webinářů, členství v asociacích apod.).

Neoddělitelnou součástí úprav kurikula je tzv. malá revize, která po mnoha letech konečně zohlednila v RVP potřebu digitalizace vzdělávání a kterou již nebylo možné odkládat. Proto se poměrně rozsáhlá úprava a začlenění informatiky do učebního plánu realizovala dříve než současné velké revize.
Informatika a informatické myšlení se prolíná celým vzdělávacím procesem.
Pro objasnění nutnosti začlenění digitálního vzdělávání a pochopení, co všechno zahrnuje digitální gramotnost: 
www.spomocnik.cz 

Co dál?

Závěrem si dovolím zhodnotit přínos Bílé knihy pro současný rozvoj naší vzdělávací soustavy. Zmiňoval jsem především základní vzdělávání, protože v omezeném prostoru nelze zahrnou všechny součásti našeho vzdělávacího systému a celý obsah dokumentu.
Bílá kniha, přestože nebyla v řadě svých myšlenek naplněna, přinesla českému učiteli a řediteli mnoho cenného. Předpověděla mnohé změny a potřeby vzdělávání, které se dnes za příznivějších politických i finančních podmínek daří prosazovat a realizovat. Připravovaná velká revize RVP je toho dokladem.

Důležitým předpokladem úspěchu současných změn v našem školství jsou nejen výborně připravené dokumenty, ale především pochopení potřeby modernizace celého vzdělávacího systému a tvůrčí zapojení všech aktérů.

Držím nám všem palce, aby se pokrokové myšlenky Bílé knihy i dnešní Strategie 2030+ podařilo skutečně uvést do praktického života českých škol.

_____________________________________________________________________________________

UN listopad 2021

JSOU PŘÍPRAVY NA VYUČOVACÍ HODINY PŘEŽITEK MINULOSTI, NEBO JSOU PRO UČITELE DŮLEŽITÉ?

I když v současné době školy často řeší problematiku ochrany před Covidem 19, přesto je třeba se zase znovu více soustředit na kvalitu pedagogického procesu. Ne nadarmo se říká, jaký je ředitel, taková je škola. Vím, že záběr činností ředitele školy je až neuvěřitelně široký a nedá se srovnat s žádnou jinou manažerskou profesí ve firmách nebo velkých společnostech či organizacích.

Jedna věc by však pro každého ředitele měla být prioritní. Přemýšlet a realizovat svou práci tak, aby úroveň a kvalita pedagogického sboru neustále stoupala. Nelze v tomto článku zmínit všechny aspekty výše uvedené priority (personální, materiální, organizační apod.). Můj pohled se proto zaměří jen a jen na podstatné jevy související s kvalitou vyučování. Tím myslím zejména to, že učitel dokáže svým přístupem a odborností své žáky nejen zaujmout, ale občas se s nimi i zasmát, diskutovat a zároveň dosáhnout toho, že očekávané výstupy ve smyslu znalostí a kompetencí jsou na velmi dobré úrovni.

Každá škola má nastaven nějaký systém práce a jednou z povinností ředitele školy je kontrolní činnost. Je jenom na něm, jak dokáže oblast kvality vlastní výuky ovlivnit. V první řadě musí dokonale znát své pedagogy. To znamená, jaký mají vztah k žákům, jakými metodami a formami pracují, jak své žáky hodnotí. Osvícený ředitel proto pozoruje, chodí pravidelně na hospitace, zúčastňuje se s učiteli akcí třídních i školních. A na základě těchto poznatků řídí pedagogický proces. Pokud má k ruce výborného zástupce, je cílení na růst úrovně výuky ještě dokonalejší.

Jednou z diskutovaných záležitostí celého vyučovacího procesu je příprava na vyučování za strany učitele a její forma. Každý pedagog si své hodiny musí dokonale promyslet a sestavit. Méně zkušený pedagog začíná s písemnými přípravami a je veden některým ze zkušenějších kolegů nebo kolegyň.

Znám učitele, kteří krátce po zapracování tento systém opustí a spadnou do rutiny nebo využívají jednou napsané přípravy, drží se učebnic, prezentací či pracovních sešitů. Je takové vyučování pro žáky zajímavé? Jsem přesvědčen, že nikoli. A zde je právě nezastupitelná úloha ředitele školy, aby tohle věděl a směroval pedagoga ne k rutině, ale k tvůrčí výuce směřované nejen ke znalostem, ale k prožitku a kompetencím.

I zkušení učitelé po 20 letech praxe si tvoří strukturu hodiny s odkazy, materiály a poznámkami. Využívají v dnešní době internet, vida na YouTube, vlastní tvorbu žáků apod. Mají totiž svou aktuální přípravu, často ve spolupráci se samotnými žáky, kteří se ve světě informací pohybují poměrně jistě, ale potřebují vést a směrovat. Tím chci říct, že příprava učitele neztratila nic ze svého významu.

Vrátím se znovu k řediteli školy. Ano, je to on, kdo udává směr školy, určuje její strategii a vize. A je to také on, kdo ovlivňuje kvalitu výuky na celé škole. Nejen výběrem učitelů, ale i jejich vedením, vzděláváním, motivací, kontrolou jejich práce a samozřejmě i hodnocením. Hospitace ve vyučovacích hodinách a následné rozbory hodin (pohospitační rozhovory) jsou pro pedagogický proces ve škole nenahraditelné. Souběžně s tím pak i vzájemné kolegiální hospitace učitelů mezi sebou a týmové hodnocení úrovně celého pedagogického procesu ve škole.

A na těchto společných setkáních (nejen pedagogických radách) se opět může diskutovat o tom, co se osvědčilo v přípravách na hodinu, které materiály nebo odkazy žáky zaujaly, k čemu se rozvinula diskuse. Zhodnotit, co se podařilo, co by šlo příště lépe a efektivněji. A právě ředitel pak individuálně určí učitelům, u nichž jsou výsledky průběhu hodin průměrné nebo slabší, povinnost připravovat si hodiny písemně s tím, že kdykoli si může přípravu vyžádat. Ostatně, každý učitel má ve svých povinnostech se řádně na vyučování připravovat a tento čas je součástí jeho pracovní doby, která činí jako u jiných zaměstnanců 40 hodin týdně.

Celou problematiku příprav na vyučování vnímám jako automatickou povinnost pedagogického pracovníka. U začínajícího a méně zkušeného učitele má vedení školy určitě trvat na podrobném písemném zpracování. Zkušeným a zodpovědným učitelům stačí promyšlená osnova, odkazy, materiály a jejich odborná schopnost zaujmout.

A právě poslední zmiňovaná schopnost je základem úspěšného a oblíbeného učitele. Takový kantor dokáže už příchodem do třídy vzbudit zvídavost žáků a nepotřebuje, aby žáci neustále něco psali a doplňovali. Učebnice vnímá jako doplněk a podporu své výuky nebo materiál pro případnou práci žáků doma.

Přeji všem učitelům, aby se školy kvůli covidu neuzavíraly a aby se žáci i učitelé ve škole cítili radostně a chodili do ní rádi. 

____________________________________________________________________________________

Rozhovorhttps://www.pedagogicke.info/2020/10/reditele-za-pandemie-rozhodovani-pod.html 

_____________________________________________________________________________________


UN květen 2021

NESMYSLNÝ NÁPAD S PRODLOUŽENÍM ŠKOLNÍHO ROKU

Během letošního školního roku se vedení škol, učitelé i rodiče sžívali s distanční výukou. Někde to šlo skvěle, jinde o něco hůře. Ředitelé škol v drtivé většině zodpovědně přistoupili k nové situaci a problematický způsob výuky ve svých školách přivedli téměř k dokonalosti. Cílová páska s otevřením škol 17. 5. 20121 je před námi.

Bohužel, v médiích i ve vystoupeních některých politiků se objevil názor, že by se mohl školní rok o měsíc prodloužit. MFD a Seznam dokonce uvádějí, že má o prodloužení zájem až 1/3 rodičů. Jedná se skutečně o nesmyslný návrh a je mi líto těch, kteří jej podporují. Proč? Pokusím se shrnout názory ředitelů a pedagogů ze škol:

  • Ředitelé a učitelé jsou po téměř roční dálkové výuce psychicky vyčerpaní, potřebují odpočinek a klid. Jejich dovolená by se zkrátila o několik týdnů, byl by porušen zákoník práce a další zákony.
  • Mnoho škol organizuje dle doporučení a s podporou ministerstva školství letní kempy pro žáky, kteří to potřebují a jejichž rodiče o to stojí.
  • Samy školy organizují cíleně příměstské tábory či doučování na základě zájmu rodičů a svých prostorových a kapacitních možností.
  • Velké množství dětí odjíždí v červenci na tábory. Zrušením prázdnin by byli provozovatelé základen znovu poškozeni.
  • Část rodičů i s dětmi odjíždí na dovolené v Česku i zahraničí.
  • V mnoha školách jsou naplánovány na červenec opravy a rekonstrukce.

Argumentů proti nesmyslnosti nápadu s prodloužením školního roku bych našel mnohem více. Chci jako dlouholetý bývalý ředitel vesnické školy vyjádřit údiv nad tím, jaký chaos je schopna současná garnitura ve školách ještě způsobit. Smekám před všemi pedagogy, jak se vypořádali s touhle těžkou dobou a věřím, že rozum zvítězí nad okamžitými a nesouvislými nápady některých lidí.

_______________________________________________________________________________________

Je nutné pololetní vysvědčení?

"Vysvědčení je úřední listina, potvrzující nějakou významnou skutečnost.

Jeho historie na našem území sahá do roku 1774, kdy byl zaveden Všeobecný školní řád císařovnou Marií Terezií. Kvůli povinné školní docházce bylo také potřeba zavést systém hodnocení prospěchu žáků. Vysvědčení se nevydávalo ve formě, jakou známe dnes. Udělovalo se až na konci povinné školní docházky (ve 14 letech)." Tolik citace z cs.wikipedia.org.

Koncem 19. století žáci dostávali vysvědčení dokonce 4x ročně. Tahle praxe však neměla dlouhého trvání. V průběhu posledních dvou století vydávaly školy několik typů vysvědčení dle délky docházky (propouštěcí, na odchodnou a frekventační), dávaly se i školní zprávy (obvykle ve 2. a 4. čtvrtletí), ale pololetní vysvědčení jako průběžný doklad o vzdělávání žáků se ustálilo až po 2. světové válce. Současný pětistupňový rozsah hodnocení na vysvědčení byl zaveden v roce 1905, nicméně postupem času a zrychlováním doby tento způsob hodnocení ztrácí na svém významu.

Český stát a školy tradici vysvědčení starou téměř 250 let nechtějí příliš měnit. Mění se však doba. Současný trend moderního vzdělávání, prudký rozvoj techniky, množství informací a mnoho dalších indicií vede řadu škol a iniciativ ve vzdělávání ke zkušenostem i přesvědčení, že je nutné zastaralý systém "klasifikace" změnit. Zejména současná doba v souvislosti s distanční formou vzdělávání ukazuje nutnost rychlé změny ve způsobu hodnocení.

Nelze měnit vše najednou. Skvělé zkušenosti mnohých škol – zejména základních - ukazují kvalitativní posun učitelů, kteří ve stále větší míře využívají formativní hodnocení. To ukazuje žákům i jejich rodičům kvalitativní posun žáka ve vzdělávání, pokroky i nedostatky, které dítě v učivu má. Posiluje vnitřní motivaci a vede k vnitřnímu přesvědčení "chci se něco naučit". Formativní hodnocení není bičem, stává se moderním způsobem hodnocení žáka v současné škole.

Proto je třeba někde začít. Dnes se nabízí výborná příležitost a možnost. Zrušit tištěné pololetní vysvědčení a zachovat pouze hodnocení pokroku žáka s vytčením dalších cílů vedoucích k opravě některých jeho nedostatků.

Ve školském zákoně i prováděcích předpisech je zakotveno vydávání vysvědčení (výpisu) za 1. pololetí školního roku. V souvislosti se změnami, které nastaly v nedávných letech, by žákům, rodičům i učitelům prospělo systémové zrušení tiskové verze vysvědčení za 1. pololetí školního roku v budoucích letech.

Hodnocení žáků by nadále zůstalo, nicméně by se mohlo realizovat formou, kterou nastavilo MŠMT v době covidu: "Doporučení pro školy k hodnocení za 1. pololetí":

"Škola však vždy sdělí 28. ledna 2021 obsah vysvědčení nebo výpisu z vysvědčení žákovi a zákonným zástupcům (například formou zpřístupnění ve školním informačním systému, nebo prostým sdělením výsledků vzdělávání v jednotlivých předmětech…., hodnocení by mělo vycházet jednak ze zjištěné míry dosažení školních výstupů, ale mělo by být přihlíženo i k dalším skutečnostem ovlivňujícím výsledky vzdělávání, kterých žák v hodnoceném období dosáhl. Takovými skutečnostmi jsou např.:
• účast na distanční výuce;
• aktivita při distanční výuce (aktivní zapojení se do učení v synchronní i asynchronnídistanční 
  výuce);
• osvojení si nové dovednosti komunikovat v prostředí platforem s učiteli i spolužáky;
• řešení problémů spojených s distanční výukou, tvořivost, adaptabilita apod.;
• schopnost organizovat si čas a učení v podmínkách, v nichž žák výrazně přebírá odpovědnost za
  svou práci;
• to, jak si žák vytvořil prostředí pro učení doma;• to, jak si v digitálním zařízení vytvořil osobní 
  učební prostředí;
• to, jak si osvojil nové digitální kompetence související s distanční výukou synchronní i asynchronní
  formou;
• to, jak při distančním vzdělávání podporuje spolužáky
• to, jak plnil zadané úkoly (včasnost, kvalita, ale i tvořivost apod.);
• to, zda a jak plnil další doplňkové úkoly;
• to, zda si žák pamatuje znalosti nabyté při prezenční výuce a dříve osvojené znalosti a dovednosti
  dokáže při dalším procesu učení používat;
• osobní portfolio žáka (v listinné či digitální podobě)."

Znamenalo by to, samozřejmě, určitý zásah do zákonů – zejména zák. 561/2004 Sb (školský zákon) a prováděcích vyhlášek:
Např.: školský zákon v § 41, odst. 5, 6; § 49, odst. 4; § 51, odst. 1 nebo vyhláška 48/2005 Sb. v § 16. Pro potřeby přijímacího řízení by zůstalo zachováno pololetní vysvědčení pouze pro žáky odcházející na víceletá gymnázia a žáky 9. ročníků.

Jaké výhody by toto řešení přineslo? Výhod je určitě mnoho, napadají mne čtyři základní:
1. odbourání zbytečné administrativy (dnes již většinou s výpisem vysvědčení),
2. šetření papíru,
3. důraz na formativní hodnocení žáků,
4. zlepšení klimatu ve školách.

Změna by přinesla, samozřejmě, i odpor zastánců tradice, a to zejména v myšlení části učitelů
i ředitelů škol, kteří trvají na staletých schématech. A část rodičů, pro něž je číselná známka signálem o znalostech jejich potomka. Známka, která neříká, co žák ovládá, co ho baví, v čem by se rád rozvíjel. Pro některé tak postupné rušení známkování bude znamenat horší orientaci v úrovni výsledků vzdělávání dítěte. Rituál ve formě pololetního vysvědčení lze velmi pozitivně přeměnit v rituál rodinné oslavy posunu každého žáka. Vždyť informace a výsledky budou všichni znát daleko lépe a konkrétněji.

Závěrem chci napsat své pocity z jarní doby 2020, kdy byly školy poprvé dlouhodobě uzavřeny, i z doby současné, kdy je čas se na takové situace lépe připravit.

Mnoho ředitelů škol mělo dlouhodobě nastartován moderní způsob vzdělávání i prostřednictvím digitálních technologií, aniž tušili, že to velmi účelně využijí. Tyhle školy a jejich učitelé jsou mistry a dokáží i přes velké množství nepředvídaných situací dostát svému poslání. Na druhé straně jsou, bohužel, i školy, v nichž to "nějak" dělají a je jim jedno, že vlastně rodiče musejí za ně suplovat a řeší se tak pouze množství úkolů zasílaných nejčastěji prostřednictvím e-mailů (někdy i hromadných).

Jsem hluboce přesvědčen, že změna v hodnocení žáků a zrušení alespoň pololetního vysvědčení by pozitivnímu posunu v myšlení škol i rodin hodně pomohly.

Doba není jednoduchá. Věřím, že nás těžké chvíle přivedly k poznání, zkušenostem, vlastnímu rozvoji, spolupráci s žáky i rodiči. A věřím, že to bylo a je na většině škol.

______________________________________________________________________________________


UN prosinec 2020

ŘEDITELÉ ZŮSTALI BEZ PODPORY

Situace v českých školách je stále složitější. Nejen prohlubující se rozdíly mezi jednotlivými školami a žáky, ale i stálé vzdalování se sjednocující koncepci v souvislosti s návratem žáků zpět do školních lavic.

Jsme v Evropě zemí s nejdelší absencí prezenční výuky během probíhající pandemie. Situace je kvůli covidu a jeho zákeřným mutacím neskutečně složitá. Očekávali bychom analytické a strategické kroky ministerstva školství včetně tlaku na vládu, aby se žáci a studenti mohli do škol vrátit co nejdříve.

Legislativní cestou

V Evropských zemích je vše otázkou promyšleného jednání vlád a jejich priorit. Některé státy, například Francie, nepřerušily docházku do škol vůbec. Jiné, například Belgie, ji přerušily jen na velmi krátkou dobu, další státy loni koncem října nebo v průběhu listopadu. Počátkem února letošního roku už byli žáci zpět ve školách v Rakousku, Polsku, v Itálii.

Naše MŠMT neudělalo ve věci návratu našich žáků do škol a přípravě potřebných legislativních kroků od září 2020 téměř nic. Až pod tlakem nevládních politických stran se koncem ledna se začalo zajímat, kdy a za jakých podmínek by se žáci mohli znovu ve školách začít učit.

Probuzení ministerstva se stalo kamenem úrazu. Narychlo se vytvořil harmonogram a zjišťovalo se, zda by se žáci také neměli náhodou testovat (nakonec po dohadech a vymýšlení vlastní cesty se ministerstvo zdravotnictví a školství rozhodly pro odzkoušený rakouský model). To vše opět bez jakékoli strategie, bez potřebných objednávek jednoduchých antigenních testů a jejich včasného dodání. A také bez jakékoli úpravy prováděcích vyhlášek v oblasti školství. Vše se řeší až pod tlakem a na poslední chvíli.

V naší zemi platí zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, který zahrnuje i propuknutí epidemie. v § 64 například řeší opatření, jimž jsou povinny se podrobit fyzické osoby (například izolace, laboratorní vyšetření, karanténní opatření, dezinfekce a zákaz činností, které by mohly vést k dalšímu šíření infekce), § 69 b) zmiňuje uzavření škol a školských zařízení.

Několikeré vyhlášení nouzového stavu u nás vedlo pouze k zákazům, restrikcím a omezením. Ministr školství vždy tvrdil, že se musí držet rozhodnutí ministerstva zdravotnictví. Ano. To však neznamená, že se za rok trvání pandemie na návrat dětí do škol nemůže nic připravit!

Nešťastné testování

Ministerstvo školství zvolilo nejjednodušší cestu: v jarní vlně to byl pokyn ředitelům škol k zabezpečení dezinfekce, dodržování nošení roušek a nyní, když je doba distanční výuky již neúnosná, pokyn k testování žáků. Je to logický krok k rychlému návratu žáků k prezenční výuce. Zabrání se tak dalšímu nekontrolovanému šíření nákazy a výuka bude probíhat.

Je zde však mnoho ale.

Opět budou ředitelé těmi, kdo bude vše ve školách organizovat, zajišťovat a konat? Bez potřebných zákonných norem? Ministerstvu, zdá se, je jedno, že činnost ředitelů i učitelů bude v případě testování v rozporu s platnými zákony a vyhláškami.

Přestože postupy testování a metodiku zpracovává Ústřední krizový štáb, není tahle činnost ve školách právně nijak ošetřena. Žádný metodický pokyn nemůže nahrazovat zákon, vyhlášku ani nařízení vlády. Pedagogičtí pracovníci nemohou podávat žákům žádné léky, a i když jednoduché "samotesty" nebudou chápány jako zdravotnické prostředky, nemohou je realizovat učitelé. Sporným se jeví i dohled nad samotným testováním. Nikde ve školském zákoně ani v prováděcích vyhláškách se nic takového neřeší. Navíc v případě, když bude žák pozitivní, jde o údaj podléhající ochraně osobních údajů (údaje o zdravotním stavu - dříve se používal termín citlivý údaj).

Nelichotivá vizitka

Každý má právo na zdraví a jeho ochranu. Každý má právo na vzdělání. Tato dvě práva však v dnešní těžké době mohou stát proti sobě. Z prohlášení ministra školství vyplynulo, že vstup do školy bude podmíněn negativním antigenním testem. Pokud jej rodiče žáka nebo student odmítnou, nebudou mít tito žáci do školy přístup. Ministr dodává, že žák nebude mít nárok ani na distanční výuku. Tady už je vysloveně rozpor přímo s Listinou základních práv a svobod i se školským zákonem.

A jsme zpět u ředitelů škol. Jsou (kromě vzepětí poslanců v lednu letošního roku) jediní, kdo dlouhodobě prosazují návrat dětí do škol. Dokázali zajistit všechny požadavky ministerstev zdravotnictví i školství v 1. i 2. vlně pandemie. Očekávali podporu ve smyslu legislativních úprav, aby se mohli plně věnovat pokud možno rychlému návratu žáků a studentů zpět do vzdělávacího procesu.

Teď se ovšem zdá, že budou řešit výhrady rodičů k nošení roušek a jejich odpor vůči testování. Navíc nemají žádnou oporu v zákoně. Jakékoli problémy a spory budou tvrdě dopadat na jejich hlavu. Přitom od léta 2020 až do ledna 2021 je to sedm měsíců, kdy mohly být úpravy provedeny (prováděcí vyhlášky o předškolním, základním a středním vzdělávání). Vyhlášky vydává vláda, byl tedy dostatek času příslušné úpravy zapracovat, aby ředitelé mohli školy otevřít bez strachu, nejasností a neustálých změn v postojích různých státních orgánů.

Příkladů ze zahraničí je mnoho. Ve spolkových zemích se řeší situace v jednotlivých oblastech různě. Modely výuky, střídání žáků ve velkých školách, včasné zkušební testování, nákupy ochranných pomůcek a antigenních "samotestů".

V naší situaci se naskýtá otázka, zda by bylo reálnější a z hlediska zákona čistší provádět testování v rodinách. Tady ovšem každého ředitele školy napadne, zda by mohl všem rodičům věřit, že ho informují pravdivě.

Vlastně je to celé o nastavení naší společnosti. O důvěře, o principech výchovy člověka v rodině i ve škole, o neustálém dohledu, přikazování, určování a nesamostatného myšlení i rozhodování.

Všichni bychom si určitě přáli, aby žáci a studenti mohli do škol co nejdříve. Dnes to, díky zpoždění, nekoncepčnosti a politické hašteřivosti vypadá, že se většina populace do lavic dostane až koncem března nebo během dubna.

A to je nelichotivá vizitka naší vlády včetně ministerstva školství.
_______________________________________________________________________________________

 

Odkazy na další články a rozhovory
_______________________________________________________________________________________Rozhodování pod tlakem i obavy, zda ředitelé za pandemie dokáží zajistit chod školy
https://www.eduin.cz/tiskove-zpravy/tiskova-zprava-reditele-za-pandemie-rozhodovani-pod-tlakem-i-obavy-zda-dokazou-zajistit-chod-skoly/

Už nebudu učit, protože tu nejsem rád   
https://www.ceskaskola.cz/2016/12/reditel-zakladni-skoly-frantisek-halada.html 

Co je Katedra na internetu?
https://www.ceskaskola.cz/2005/11/frantisek-halada-co-jeto-katedra-na.html

Většina škol je na novou ochranu dat dobře připravena
https://www.skolaprofi.cz/33/lektor-vetsina-skol-je-na-novou-ochranu-dat-dobre-pripravena-uniqueidgOkE4NvrWuPcrNPYrV2y-f53Vf9FWYYO9mbKTrAPMMA/?ns=1594699879

iŽurnál o webech a počítačích
https://radiozurnal.rozhlas.cz/izurnal-o-webech-o-pocitacich-6294036

Má ze základní školy zmizet propadání?
https://ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=7048


_______________________________________________________________________________________

UN říjen 2020

Na co naráží vzdělávání a distanční výuka žáků v jejich domácím prostředí?

Přestože se ředitelé škol brání uzavírání škol, situace se zvýšeným počtem pozitivně testovaných lidí vede k dalším omezením ze strany vlády, a to znamená zásah do provozu všech škol.

Na jaře jsme se všichni velmi rychle naučili metody a formy dálkové výuky, většina škol během letních prázdnin upravila své vzdělávací programy, rozšířila SW i HW vybavení a nastavila jasná pravidla pro učitele i žáky pro případ, že se situace bude opakovat.

Maximální nasazení pedagogů škol však není úplně v souladu s nasazením a zájmem o vzdělávání ze strany žáků v domácím prostředí. Školský zákon nově distanční výuku zahrnul do povinností žáků v případě uzavření škol, nicméně po zkušenostech z jara letošního roku panují obavy, že část dětí
se do distanční výuky buď vůbec, nebo téměř vůbec nezapojí.

Příklad ZŠ Chotěšov v okrese Plzeň-jih i dalších škol (informace od kolegů): 90 % žáků pracovalo distančně na různé úrovni (30 % velmi pravidelně, 30 % průměrně, 30 % podprůměrně) a zbytek nepracoval vůbec, přestože řada škol těmto dětem rozvezla počítače, posílala materiály a úkoly poštou... Zkušenost s žáky, kteří z rodiny nemají nastavena téměř žádná pravidla, je taková, že ve třídě jsou v podstatě nuceni alespoň trochu pracovat, ale v momentě ztráty kontinuity se třídou a školou nemají o jakékoli vzdělávání žádný zájem. A bohužel, ani jejich rodiče. Tím se opět ještě zvyšují sociokulturní rozdíly mezi dětmi.

Začátek letošního školního roku potvrdil nízkou efektivitu distanční výuky právě proto, že velká většina žáků neakceptovala nebo nerespektovala snahy škol o maximální podporu a zapojení do vzdělávání.

Řešení? Pro ředitele školy asi žádné optimální neexistuje. Kontaktování rodičů, výmluvy, sliby. Nadále žák nepracuje. Ano, povinnost distanční výuky v zákoně již je. Ale jak ji vymoci? Vedení škol a učitelé přemýšlejí, jak tento problém řešit.

Problém leží, dle mého názoru, daleko hlouběji. Dnes se totiž střetává důraz na povinnost školní docházky z dob Marie Terezie s potřebou vysoké úrovně vzdělání. Školský zákon v § 2 odstavci 2 pod písmenem a) a b) uvádí, že cílem vzdělávání je "rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života a získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání".

Ale vysoká úroveň vzdělání musí být založena na zájmu o vzdělání, společenské potřebě produkování vysoce kvalifikovaných lidí a podpoře státu.

Povinná školní docházka bazíruje ve své podstatě pouze na "chození do školy" a až druhotným se jeví vlastní kvalita vzdělávání žáků. Zájem o kvalitu ze strany školy však naráží na mnoho bariér. První z nich je snižování nároků na vzdělanost žáků (postup do vyššího ročníku s nedostatečnými znalostmi 2x za školní docházku, nízké pravomoci učitelů vůči neplnění požadavků žáků v oblasti učení i chování, nezájem žáků o vzdělávací proces a často i nízká podpora ze strany rodičů). Dalšími bariérami pak je příliš liberální rodinná výchova, neustálý (a zákonem povinně daný) dohled nad žáky ve škole (takže absence dohledu pak často způsobuje agresi a nedostatečné ovládání chování) a v neposlední řadě fakticky nízké společenské uznání práce učitele.

Často si bereme vzory ze školství severských zemí, ale málokdo zmíní například zodpovědnost žáků a rodičů za zdraví žáka ve škole. Způsobí žák úraz sobě nebo jinému žákovi? Není zde v žádném případě vina škola, neřeší to inspekce (ta byla dokonce ve Finsku zrušena). Vinen je zde žák a rodiče. Dopad takové výchovy na dítě je jednoznačný. Zodpovídá samo za sebe a své chování. A to nejen ve škole, ale i mimo ni a v pozdějším životě. Finské školství je založeno na vzájemné důvěře mezi učiteli, rodiči i samotného státu.

Trochu odbočím. Podívejme se například, jak se u nás chová velká část mladých lidí, kteří získají řidičský průkaz. Najednou je nikdo nehlídá, nestojí jim za zády, nedává neustále pokyny. Cítí se najednou svobodní, nerespektují pak silniční pravidla a způsobují poměrně velké procento dopravních nehod.

Tohle všechno v důsledku souvisí i s efektivitou distanční výuky v českých školách. Pokud samotní rodiče nedají důraz na vysokou úroveň vzdělání svých dětí, pokud razantně nevzroste zájem o učitelské povolání (nejen díky platům ve školství, ale i společenské prestiži a autoritě učitelské práce a důvěře ve vzdělanost českého národa), školy samotné vysoké výsledky v celkové vzdělanosti dosáhnout nemohou.

Bohužel, na tuto situaci doplácejí nejvíce děti. Rozdíly v jejich výchově a nastavených pravidlech v rodině se začínají projevovat již brzy po vstupu do školy. Rodiče, kteří například sami nemají žádné nebo téměř žádné vzdělání, jsou často nezaměstnaní nebo jsou se svou prací nespokojeni, neuznávají, že v dnešní době je vzdělanost člověka důležitým předpokladem jeho úspěchu v životě a že je pro to třeba něco udělat, překonat překážky a dítě motivovat.

Řešení není vůbec jednoduché, protože stále mluvíme o krocích v zájmu dítěte. Jenže ty se mnohdy obrací proti cíli vzdělávání žáka pod nejrůznějšími záminkami. Současná legislativa dává vedení škol jistou možnost, jak takové rodiče a jejich děti při distanční formě výuky udržet alespoň nějakým způsobem ve vzdělávacím procesu.

"Není úlohou rodičů přebírat povinnosti školy a vzdělávat své dítě v domácích podmínkách, rolí rodičů je především podporovat své dítě, aby dostálo své povinnosti vzdělávat se, posilovat jeho vnitřní motivaci k učení a ochotu převzít odpovědnost za své vzdělávání." (Metodické doporučení pro vzdělávání distančním způsobem, MŠMT, 23. 9. 2020).

Zájmem školy je, aby žáci při dálkové výuce ve vyhrazený čas s učiteli spolupracovali. Drtivá většina škol nastavila velmi rozumná pravidla včetně formativního hodnocení žáků a snaží se udržet alespoň základní standardy ve výuce. Zájmem školy i státu je, aby všichni žáci v době uzavření škol pracovali.

V případě, kdy opakovaně selže snaha učitele kontaktovat žáka a rodiče za účelem plnění školních povinností v oblasti vzdělávání, vyzve ředitel školy písemně zákonné zástupce podle školského zákona (561/2004), § 22, odst. 3, písmeno b) k návštěvě školy. Zde na základě upozornění pro rodiče je proveden zápis s opatřeními pro vzdělávání žáka. Ve výzvě k návštěvě školy, kromě uvedeného zákona, by mělo být i upozornění na porušení zákonů v případě ignorace ze strany zákonných zástupců včetně možnosti trestního stíhání.
Jedná se zde, bohužel, již o restrikci, ale v zájmu vzdělávání žáka a zachování jeho integrity se školou nemá ředitel příliš na výběr. Osobně jsem tuto cestu využil za svou praxi asi 3x. Ve dvou případech žák ve škole pak celkem fungoval, v jednom případě jsme věc dále řešili prostřednictvím OSPO a Policie ČR.

Další možností (kterou školský zákon i metodika umožňují) je určit absentujícím žákům povinnost 2x až 3x týdně docházet na konzultace do školy a udržet tak alespoň základy jejich vzdělávání a nezvětšování rozdílů s ostatními žáky.

Tato řešení se zdají být jednoduchá a poměrně rychlá, nicméně neřeší jádro problému. Tím by mohla být analýza stávajícího stavu a diskuse nad změnou filozofie vzdělávání v ČR, která by mohla být zakotvena v budoucí legislativě:

  • Namísto povinné docházky zavést povinné vzdělávání. Tím by se vyřešilo velké množství problémů, které musejí školy řešit s absencí žáků. Navíc by se učitelé daleko více soustředili na kvalitu vzdělávání včetně toho, že v případě distančního vzdělávání by nikoho nemuseli nutit, nýbrž by vycházeli z dosažené úrovně vzdělání u jednotlivých žáků moderními způsoby hodnocení (například formativním).
  • Školský zákon, rodinné právo v občanském zákoníku a trestní právo postavit na zodpovědnosti každého člověka. Není přece možné, aby škola a stát řešily za každého jednotlivce jeho problémy a nedostatky bez jeho vlastního přičinění.

Změna povinné školní docházky za povinné vzdělávání by byla velkým zásahem do systému školství v ČR. Jsem však přesvědčen, že za několik let by přinesla své pozitivní výsledky pro všechny zúčastněné strany.

_______________________________________________________________________________________

UN listopad 2019

Kdo je odborník na školství?

V posledních několika letech se nejrůznější prováděné změny ve školství, které většinou nemají podporu u pedagogické veřejnosti, zaštiťují často v médiích skloňovaným vyjádřením..."a k tématu se vyjádřil odborník na školství pan XY."

Termínem odborník se označuje osoba, která má velké teoretické i praktické znalosti v nějakém konkrétním oboru. Fakt, že někdo má v daném oboru určitou míru kvalifikace, ještě nemusí znamenat, že je odborníkem. Ani titul nemusí znamenat vysokou odbornost (viz. rozhovor O. Šteffla na radiu Impuls, kde zaznělo, že množství titulů v podstatě vede k degradaci kvality vzdělání).

Do školství a častých nekvalifikovaných změn, které se za posledních 30 let ve vzdělávání udály, skutečně mluví kdekdo.

Mluvčí společnosti EDUin Bohumil Kartous uvádí, že společnost prochází velkými změnami a vzdělávací systém za nimi zaostává. Školství bylo vždy poněkud konzervativní, ale tvrzení, že "konzervuje podobu vzdělávání z konce minulého století" je příliš silné slovo. Je pravdou velká rozdílnost mezi školami v technickém vybavení, přístupu učitelů k výuce i celkovém směřování školy. Skutečně - menšina škol se nedokáže vyrovnat s požadavky na vzdělání ve třetím tisíciletí. Většina však všemi možnými prostředky udržuje krok s dobou a jejich úroveň je velmi dobrá a často i obdivuhodná.

B. Kartous své myšlenky uzavírá: "Společnost svůj veřejný vzdělávací systém nepochybně potřebuje, je to dnes už v podstatě jediná instituce, jejímž prostřednictvím je možné dalším generacím předávat společné hodnoty, kulturu, pocit vzájemnosti (zdroj: https://www.denik.cz/z_domova).

Na druhé straně existuje řada lidí (odborníků na vzdělávání), kteří vyjadřují naprosto odlišné názory a stanoviska. Například podle britského odborníka na vzdělávání a zástupce rektora Buckinghamské univerzity nahradí prý učitele ve školách do deseti let roboti. Mimo jiné tato hypotéza tvrdí, že každý žák se bude rozvíjet pomocí svého vlastního učebního plánu přizpůsobeného vlastním schopnostem.
Přitom naopak některé zahraniční výzkumy ukazují pravý opak: učitelská profese se řadí mezi ty, které jsou nejméně ohroženy digitalizací a nástupem umělé inteligence (zdroj https://www.e15.cz/magazin/ucitele-nahradi-umela-inteligence-deti-budou-ve-skole-travit-vyrazne-mene-casu-rika-britsky-odbornik-1337525 ).

Uvedené příklady jen naznačují množství názorů, teorií, návodů. Doba se zrychluje a české ministerstvo školství už dlouho hledá recept na to, jak dostat státní školství na lepší úroveň.

Bohužel, dost často se jedná o pokus a omyl. Příčinou je i množství ministrů školství, nízká politická vůle skutečně povýšit vzdělávání na prioritu číslo jedna a zvýšit procento HDP na úroveň vyspělých evropských zemí, nízká důvěra v lidi dlouhodobě pracující v první linii systému vzdělávání, množství neziskových organizací, které neodborně zasahují a lobbují v oblasti školství, často zastaralý systém přípravy nových učitelů, obrovská míra byrokracie při řízení škol a mnoho dalších aspektů.

Ano, snahy o posun a zlepšení tady jsou. Znovu se tak dostávám k tomu, kdo by měl do změn systému vzdělávání mluvit a kdo by měl o změnách rozhodovat. Měli by to být skuteční odborníci: lidé, kteří mají velké teoretické i praktické znalosti ze vzdělávání a řízení vzdělávacího procesu, kteří jsou s procesem neustále v úzkém kontaktu a znají do detailu problematiku terénu. Abych byl konkrétní, mohu jmenovat několik osobností, které uvedené parametry naplňují. Kromě výše uvedených jsou to např. Mgr. Miroslav Hřebecký, PhDr. Václav Trojan, Mgr. Pavel Zeman, Mgr. Jaroslav Jirásko, představitelé ČŠI Mgr. Tomáš Zatloukal a PhDr. Ondřej Andrys, PaedDr. Tomáš Bouda, PhDr. Jan Svoboda, Mgr. Jiří Halda, všichni prezidenti a předsedové asociací ve školství, lektoři přednášející problematiku školství pro ředitele škol, ...... Těch lidí, kteří vědí, o co jde, a rozumějí problémům, je skutečně mnoho. Bohužel, tam, kde se rozhoduje o směřování našeho školství, zodpovědní často nenaslouchají.

Odborníkem na vzdělávání nemůže být člověk, který velmi krátce učil nebo neúspěšně vedl nějaké školské zařízení. Nemůže to být pouhý teoretik (třeba i s několika tituly), kterému se líbí prvky zahraničního školství a rozhodne se je prosadit a aplikovat u nás. Bez ověření, bez dodržení zásad teorie změny, bez dostatečných finančních prostředků a bez většinové podpory těch v první linii.

Podívejme se např. na tvrzení paní Laurenčíkové: "Každé dítě má právo zažít úspěch, nemůžeme je někde zmrazit a čekat na učitele, kteří budou všechno umět, děti jsou na školách teď." V jejím výroku zveřejněném na stránkách ČOSIV je pravdivá pouze první věta souvětí. Ano, každé dítě má právo zažít úspěch. Co znamená pro dítě ve škole úspěch? Umět číst, psát, být účastníkem zajímavé výuky, hrát si, být s kamarády, smát se a být celkově šťastné.

A jak vypadá po několika letech dítě s LMP v základní škole? Učí se s asistentem pedagoga v běžné třídě podle tzv. minimálních výstupů. Žák je například ve 4. třídě, ale učí se de facto učivo 2. třídy, téměř nečte, se spolužáky se nekamarádí, protože oni i přes snahu třídní učitelky mají jiné zájmy a diametrálně jinou zábavu, do společných her dětí se nezapojuje, protože jim nerozumí. O přestávkách buď sedí v lavici, nebo stojí na chodbě. Neumí se svými vrstevníky komunikovat, i když spolužáky do vzájemné interakce učitelka spolužáky motivuje. Asistentka se s žákem učí úplně něco jiného, než ostatní žáci ve třídě. Dítě se trochu zapojí při výtvarné a hudební výchově. Jinak ne. Je toto dítě šťastné a zažívá úspěch? Odpovězme si každý sám.

Postižné dítě - a to zejména s LMP - potřebuje odbornou péči. Tu mu dříve - před raketově vlivným vstupem paní Laurenčíkové do oblasti vzdělávání - zajišťovali speciální pedagogové ve speciálních školách. Dnes tomu tak není. Odbornou péči těmto žákům zajišťují na základních školách asistenti pedagoga se 120 hodinovým kurzem. Když se zeptáte na pedagogických fakultách, kde že jsou speciální pedagogové pro práci s těmito dětmi? Prostě nejsou. A často obory se speciální pedagogikou ani nejsou otevřené (např. PF Plzeň). Kde je tedy ona proklamovaná odbornost?

Zdůrazňuji, že nejsem proti inkluzi. Jsem proti nepřipravené, neověřené změně, která na dlouhou dobu poškodila naše školství.  Jedná se zejména o následující:

  • legislativně znemožnit zřizování a provozování základních škol zřízených pro děti s lehkým mentálním postižením a fungující postupně zrušit,
  • zrušit přílohy Rámcového vzdělávacího programu pro lehké mentální postižení.

Právem každého člověka v demokratické společnosti je právo volby. Například rodiče si mohou zvolit, do které školy umístí své dítě. Zásluhou inkluze však toto právo volby je upřeno těm, kteří mají dítě s LMP a chtěli by své dítě umístit do speciální školy, protože vědí a cítí, kde bude jejich dítě šťastnější a úspěšnější. Bohužel, dnes je mnoho speciálních škol zrušeno nebo těsně před zánikem, takže nezbývá nic jiného, než umístit je do běžné školy s asistentem pedagoga (který je bez speciálního vzdělání) nebo denně své dítě vozit desítky kilometrů do zatím přeživších speciálních škol.

Dalším příkladem systémové neodbornosti je novela zákona o pedagogických pracovnících, kde se ministerstvo rozhodlo vyřešit nedostatek učitelů tím, že sníží nároky na jejich přípravu, aby mohli učit i "odborníci z praxe". Ten kdo učit chtěl, už dávno učí a nutné pedagogické minimum si dostudoval. Zmíněným návrhem vyřešit nedostatek kantorů se situace jenom zhorší.

Jestliže si ministerští úředníci a "odborníci na vzdělávání" nenechali před lety poradit od asociací ve školství, skutečných kapacit a praktiků ohledně kvality školství, řešíme dnes obrovský problém při vzdělávání učitelů a těch, kteří skutečně jdou do škol, problém práv učitelů a jejich ochrany před ataky nejrůznějších jednotlivců i skupin při jejich práci, problém zveličování a mediální masáž o zvyšování platů učitelů, problém nedůvěry všech možných nadřízených složek k práci učitelů a ředitelů škol, problém s technickým zázemím a technickým personálem škol.

Ano, líbí se nám severské školství, jsou kladné příklady v Německu, Švýcarsku, Francii, USA,.... Jsme svébytný národ s bohatou kulturní historií. Musíme čerpat zkušenosti jednak z naší historie a kladných prvků vzdělávání, jednak z pozitivních výsledků vzdělávacích systémů v zahraničí. Musí to ale být systém. Nelze lepit nesourodé materiály a výsledky k sobě, nelze naslouchat výkřikům a momentálním líbivým nápadům.

Mohli bychom pokračovat problematikou RVP a školních vzdělávacích programů, problematikou zřizovatelů škol atd. To vše v tomto omezeném prostoru nelze.
Můžeme však učinit obecné závěry a stanovit jakási pravidla nebo podmínky, za nichž by opravdoví odborníci zastoupení rovnoměrně praxí a teorií mohli vytvořit základ systému, z něhož by vycházelo postupné řešení jednotlivých stěžejních problémů.

Je nutné pracovat dlouhodobě a koncepčně. Je nutné konečně vytvořit Národní program vzdělávání (zákon 561/2004 Sb., § 3, odst. 1):

"Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") zpracovává Národní program vzdělávání, projednává jej s vybranými odborníky z vědy a praxe, s příslušnými ústředními odborovými orgány, příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji a předkládá jej vládě k projednání. Vláda předkládá Národní program vzdělávání Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ke schválení. Národní program vzdělávání rozpracovává cíle vzdělávání stanovené tímto zákonem a vymezuje hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů. Národní program vzdělávání ministerstvo zveřejňuje vždy způsobem umožňujícím dálkový přístup."

Většina ředitelů škol, které v posledních desetiletích bolí neuvážené změny a kteří věří v kladné hodnoty a důležitost vzdělávání, se chce pozitivně podílet na růstu českého školství. Sami však musejí cítit důvěru Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, důvěru poslanců Parlamentu ČR a svých zřizovatelů. Je nutné vytvořit předpoklady k tomu, aby se ti nejlepší ředitelé škol a skuteční odborníci stali součástí týmů koncepčních a dlouhodobých strategií a aby každý další ministr tyto nastavené priority a přijatou legislativu neměnil.

Odborníkem zvládajícím několik rolí a člověkem, který přesně ví, co je potřeba ve vzdělávacím procesu konat, je ředitel školy. On zodpovídá za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání. Staňme se proto jako ředitelé škol skutečně rovnocennými partnery všem, kteří mají právo rozhodovat a kterým na tom záleží. A náš hlas musí mít takovou váhu a důležitost, aby v budoucnu zamezil neodborným pokusům, chaosu a vlivu samozvaných lobbistických spolků.

Zárukou pozitivního vlivu na dění ve školství jsou skuteční praktici a odborníci sdružení v profesních asociacích (podle typů škol), které zaštiťuje Unie školských asociací ČR - CZESHA. A zde je záruka i odborné spolupráce s lidmi, kteří znají, umějí, dlouhodobě a úspěšně konali v první linii a mají jasné a správné představy o prosperujícím vzdělávacím systému.

_______________________________________________________________________________________

STARŠÍ ČLÁNKY A VYSTOUPENÍ

https://ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=7048 
https://ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=6061 
https://www.ceskaskola.cz/2016/12/reditel-zakladni-skoly-frantisek-halada.html 

Vystoupení na konferencích a seminářích:

  • Veletrh Schola Nova- doprovodný program
    "Rozhodujete se ve škole o změně svého informačního systému aneb
    podrobně o výhodách Školy Online"
  • Microsoft a partneři pro školství - odborné semináře pro základní a střední školy  
Mgr. František Halada, MBA
fhaladahal@gmail.com
+420 603 527 838 
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!